Předem omluva za překlepy, ale přes stáletrvající slzy toho moc nevidím... Jo, právě jsem po 1 a půl dni dočetla Relikvii smrti a jsem z toho... na prášky. Asi to budu vydejchávat tak 2 týdny... je to hrozné. Hlava mi třeští a cítím v sobě takovou prázdnotu... epilog totiž nechal za tím vším tak ráznou tečku, až mám pocit, že ji vtiskl přímo do mě. Teď už je konec Harryho v Bradavicích, jeho dobrodružství proti Voldymu....
Ale zase na druhou, veselejší stránku, v první části knihy jsem se imrvére smála...Ron perfektně perlil, až mě jeho hlášky udivovaly. Také Georgův - podle Freda pokus - o vtip při ztrátě ucha byl nadmíru povedený a upřímně? Rowla všem postavám pořádně přostřila jazýček;-). Jen tak dál!...
Nebo vlastně už ne?
Sám o sobě vypovídá nápis na zadní desce knihy. A pak všichni ti zemřelí... (nejvíce mě ale rozesmutnilo znovusetkání s Brumbálem, u toho jsem brečet absolutně nepřestala, protože brečel on a vyléval si srdce...)
Ale nezdá se vám taky, že ač si sem tam Harry počínal DOOPRAVDY jako pitomec (ehm...jako vždy:)) na konci až neobvykle zmoudřel a choval se tak...nezvykle inteligentně? Ale nic proti jeho dřívější inteligenci;-)....
Prostě, mám v sobě hodně pocitů, dusím v sobě emoce a dneska mi bude dělat potíže usnout, ale aspoň jsem si někomu vylila srdíčko. Děkuju vám.
P.S. Sevíkův život a smrt, nebo spíš smrt a život byl také hodně smutný. *fňuk*
Žádné komentáře:
Okomentovat