Mám pocit, že i když jsem už toho přečetla spoustu, v porovnání se zbylou částí lidstva nazývající se čtenáři jsem politováníhodně... Negramotná. xD V poslední době jsem byla v kontaktu s lidmi, jejichž osobní knihovna nejenže obsahuje mně zcela neznámé autory, o nichž oni mluví jako o "klasice, kterou snad musel číst každý", ale také mně známá díla, která jsem však nikdy nečetla, ať už pro nedostatek času, lenost či rozvinutou sklerózu (*přečte si o zajímavé knize* Tu si v knihovně půjčím! *je v knihovně* Co jsem to chtěla? Hmm, asi nic... - Takhle to přibližně probíhá ^^). A nepřestávám se divit, jak mi něco takového mohlo uniknout, rekapituluji si, co už jsem v životě přečetla, a... Je toho k sakru nějak málo xD. Například: Snad každý mistra Tolkiena a jeho Pána prstenů považuje za "naprostou samozřejmost". Já to však nikdy nečetla, ani film jsem nedokoukala (ano, někdy mě napadne, jestli se vážně Frodo toho prstenu zbavil, nebo ne, ale můžu s tím spát :D) a tak si říkám - kde se stala chyba, že hit alá série HP mi unikl?
Nebo Stephen King. Jméno, které i takové analfabetce jakou jsem já něco řekne xD. Třeba Zelená míle od něj, nebo Svědectví... Vše to mám v podvědomí. Ale stejně jsem to nikdy nečetla. To já si radši dokola opakovala Frýbovou nebo Rowlingovou. Neomrzely se mi, ale to je asi to nejhorší - díky tomu jsem nabila klamného dojmu, že hodně čtu, ale přitom jsem za sebou měla tak strašně málo knih... *jde si vypsat seznam knih, který si jednou prostě musí půjčit*
Když už jsem ale tak v kulturní ráži, přeživší, kteří to dočetli až sem, teď dodělám svými pocity z divadelního představení "Silnice", na kterém jsem včera byla :D. Chodím do divadla tak jednou za měsíc, tak proč zrovna z té spousty představení tohle? Protože se ve mně za pouhou hodinu a půl prostřídalo tolik pocitů, jako v divadle nikdy. Hlavní "hrdinka" byla chudá dívka, která trpěla pravděpodobně nějakou mentální poruchou - vše ji velice citově zasáhlo a měla problémy pochopit a naučit se nové věci, jakoby nerozuměla okolnímu světu. Trochu to na mě působilo jako forma autismu. Její matka jí - jak asi v té době nebylo nic neobvyklého - prodala artistovi Zampanovi, který se svými vlastními kousky jezdil po světě. Z oné dívky, Gelsominy, udělal svou asistentku. Aby jí naučil bubnovat a přitom volat: "Přijel k vám Zampano!", hodně jí bil, než to dokázala pochopit. V průběhu času se oba setkávají se Zampanovo přítelem a jeho cirkusem, kde se dívka seznámí s artistou, kterému přezdívají Blázen. Ten se ale se Zampanim nesnáší, vyprovokuje ho a oba skončí ve vězení. Cirkus odtáhne a nabídne osamocené dívce, aby jela s nimi. Ta je však zmatená a citově rozpolcená a zůstane čekat na Zampana. První pustí Blázna. S ním vede dívka rozhovor, při kterém si uvědomí, že i když Zampana nenávidí, chce s ním zůstat, protože s ním má pocit, že k něčemu je - že patří k němu. Blázen odejde na svou vlastní pouť světem a po propuštění Zampana odjíždějí i oni. Jejich cesta se však opět protne s cestou Blázna a Zampano ho nešťastně praští do hlavy tak, že Blázen zemře. Zampano ho odklidí, ale dívka je tak traumatizovaná, že zešílí, stále brečí a pofňukává a zoufalý Zampano jí jednou, když usne, opustí. Nechá jí v ruce spoustu peněz a její oblíbenou trumpetu. Další scéna ukazuje na děj cca po třech letech, kdy Zampano sedí v hospodě, je nešťastný a jeho žena ho marně přesvědčuje, aby šel zpátky domů k ní a dětem. On jí odbude a náhle uslyší jednu ženu, jak si pobrukuje melodii, kterou vždy hrála na svou trumpetu Gelsomina. Když se na to ženy zeptá, ta mu řekne, že jí tu na trumpetu stále dokola hrála nějaká dívka, ale že byla nemocná a už před dvěma lety zemřela nedaleko u pobřeží. Scéna končí pohledem na Zampana, který poklekne na zem a rozpláče se.
A teď k mým pocitům - střídaly se hlavně u Gelsominy. Několikrát jsem jí vážně toužila jednu vrazit, aby už nefňukala - což činila velice často -, vzápětí jsem obdivovala hereččiny schopnosti vyjádření pocitů - například stála na dešti a užívala si ten pocit, že na ní dopadají kapky vody - akorát to dělala vše jen výrazově, ve skutečnosti tam nebyla ani kapka vody, ale tak opravdově... Pak jsem se také smála komickým situacím, které někdy vyvolala, nechápala její rozhodování, litovala její osud, obdivovala jí... A všechny tyhle pocity vyvrcholily na konci, když se Zampano rozplakal. Začaly mi také téct slzy a musela jsem se přemáhat, aby to končilo jen u nich. Ten objev, že od začátku surový, nevděčný a zlý muž k ní choval nějaké city, a že její smrti skutečně litoval... Už nemám víc slov. Perfektní děj s perfektními hereckými výkony, co víc dodat... Díky, Fellini, asi se brzy podívám i na film :).
Ježkovy zraky, vy máte ale času na rozdávání, když jste to dočetli až sem xD. Za kolik ten čas pronajímáte? Beru cokoli! xD
Žádné komentáře:
Okomentovat