Vždycky se mi líbilo motto: "Je těžké být blbcem... Konkurence je veliká!" x) a díky němu mi došlo, jak si vlastně žiju já (teď nemluvím o svém IQ), protože... "Je těžké být optimistou, když odpor je tak veliký." (Toto není motto. Právě jsem to vymyslela xD)
Proč najednou pesimismus ovládá svět? Myslím tím, spousty mých přátel má na icq depresivní statusy, i ve škole se dost lidí netváří zrovna šťastně (budiž, je to přeci jen stále škola... xD), ale od toho jsem tu já, stálý optimista (skoro... pár minut sem tam nikoho nezabije xD), abych je utěšila, rozveselila a prostě byla ta opěrná zeď úsměvů, která se nikdy nezbortí. Ale někdy... Stydím se to napsat, jako bych zklamala sama sebe v přátelství, ale... někdy už nemám sílu ani chuť utěšovat někoho, kdo se chová (ano, špatná nálada je prostě špatná nálada) hnusně ke mně i mým snahám, kdo je otráven celým světem a hlavně - kdo tak činí kvůli nějaké malichernosti. Vždycky se mi totiž přátelé se svým trápením - pokud se na to cítí a já se ptám - svěří a já rozdávám hordu pozitivní energie, ať je to sebevětší, s prominutím, blbost. Jenže když taková nálada (co mou radost vsakuje jako houba bez sebemenšího účinku na dotyčnou osobu) ještě dokáže navrch kazit náladu mojí, že do chvíle, než se odpojím od toho icq apod. a "vydechnu" zpátky do svého světa fantazie a optimismu... Pak se mi vůbec nechce dělat lidi šťastnějšími. Protože já se ze svých kdysi-dávno-v-temném-dávnověku depresí dokázala taky vyhrabat sama (ano, moji blízcí byli okolo mě, ale jakmile jsem se ocitla sama... X__x), tak proč ne oni?
Ale tohle svěřuju jen sem. Protože já svoje přátele miluju, a proto budu dál snášet nářky i stres z ohnutého listu papíru... (xD) a nenechám je, aby se hrabali sami (je to děs xD) a dál se budu snažit, i kdyby to vypadalo nemožné, sršet žolíkovskými úsměvy.
Protože po dešti vždy vysvitne slunce.
P.S. Ne, JÁ prostě nemůžu zakončit takhle poeticky xDD To bych si neodpustila. Takže: Vrták, veteš, cuk a blik! xD :-*
Dobrou noc přeji všem!
Žádné komentáře:
Okomentovat