Hlásí se vám blbec...

Asi mám skutečně depresi. Nejsem si jistá, jak to vypadá, ale pokud to znamená:

- hroucení mého světa,
- nedokážu se usmát (ani za lízátko),
- svírání žaludku,
- slzy, které se nedokáží, ale chtějí prodrat na povrch
- a vina a lítost, že jsem zničením svého štěstí nechtěně dupla i na štěstí přátel,

pak ano, mám depresi. Nebo třeba jen splín? Nevadí, je to pěknej humus, ať se tomu říká, jak chce. Takže zvolávám vzhledem ke svému názvu blogu - nejsem blbec, já jsem s prominutím za neslušný výraz debil na entou.

A jelikož nechci nechat některé přátele v nejistotě, co se mi stalo, tak - ač doufám, že mě osmnácté narozeniny zachrání, mám pravděpodobně doživotní domácí vězení, matka mě zmlátila jako ještě nikdy a mezi křikem mi utkvělo v hlavě jen "kráva pitomá". A ona mi nikdy neřekla sprostě, i když jsem si nadávek vyslechla dost. Mé pocity? Šok s extra velkým Š. Vše kvůli prohřešku, který by se dřív obešel s trochou křiku, teď najednou vypuklo něco, co jsem v životě nezažila.
Těšila jsem se na cosplay sraz v Praze, v sobotu. Já přežiju, že tam nepojedu, ale kvůli mně nechce jet ani kamarádka, co si kvůli tomu složitě vyráběla kostým a moc se tam těšila. Cítím se hrozně. Hrozně odpovědná za její neštěstí, i když jsem se jí marně snažila přesvědčit, ať tam jede, už kvůli mně.
Budu muset být na chatě (pod dohledem) a tím pádem nebudu moct zajít ke kamarádce na hřbitov. 18.4., právě tuto sobotu, to už budou 2 roky co zemřela.
Příští sobotu mi také padá program s přáteli a přespříští víkend mi možná bude zakázána brigáda (chmel).
Jen animefest mi snad vyjde, jelikož už je zaplacená nevratná záloha. Ač ani to matce nebrání připravit mě takto o dvě stovky, což je pro mě dost....

Prostě vše, na co jsem se v nejbližší době těšila, nebude. Mizí mi ze života štěstí. Vlastně teď náplní mého života začne být pouze a jen škola... Mě se vážně chce brečet. Je mi tě líto, mami, a ty víš proč.