Jedničky jsou fajn.

Zjištění, že jsem sem naposledy psala 11.1.2010 mě šokovalo. A zároveň jsem byla fascinována, co jsem před těmi 10-ti měsíci plodila za myšlenky... Čímž se dostávám k tomu, že nějakým zvláštním řízením osudu jsem se rozhodla si sem opět vypsat duši. 1.11.2010. Osud .)

Normálně bych asi nahodila nějaký status vypovídající o "What's on your mind?", ale tentokrát z toho fb vynechám.
Dva hlavní důvody? - Problémů a myšlenek je moc a můj brainstorming by takový status nemusel přežít či unést; A po přečtení toho příspěvku z ledna jsem si uvědomila, jak cenné je pro mě vzpomenout si na něco z minulosti, jak mě to pobavilo i rozesmutnilo... A že až se zde třeba zjevím opět za rok, budu si moci přečíst svůj život dávno minulý, zhodnotit, co a jak mě ovlivnilo či které věci se (ne)změnily. Ale teď už k věci.

Za tu dobu, co jsem nechala vody blogu v klidu stát, se změnilo opravdu hodně. Začala jsem pít kafe, poznala až moc nových lidí, zamilovala si doutníčky, našla si přítele, víc se učím a víc alkoholuji a vzájemně se to nevylučuje, od prázdnin si počítám kalorie a z touhy zhubnout, což se i celkem povedlo, se nakonec stala záliba ve vybírání zdravého a málo kalorického jídla (vážně, se mnou jít nakupovat jídlo je na několik hodin, čtu složení a hodnoty na všem), z bílé jsem se přebarvila na černou, objednala se k psychologovi (čirou náhodou na dnešek, ale jelikož jsem si na dnešek i nenaplánovala zánět močového měchýře, ležím místo toho doma s antibiotiky a děsí mě počet prášků na mém stole) a udála se spousta dalších drobností, které mě ovlivnily tím či oním směrem. Jen jedna myšlenka je však tak neodbytná, že kvůli ní trávím hodiny na internetu a dny uzavřená ve vlastní hlavě.

Škola. Resp. má budoucí, vysoká škola. Celou základku jsem byla přesvědčená, že budu herečka. Pěkná, neškodně naivní idea. Na konci devítky se to zlomila a já se - na dlouhou a stále trvající dobu - nadchla pro lingvistické záležitosti typu překlad či tlumočení. Před rokem se k tomu přidala neutuchající touha studovat v Anglii. Tak neutuchající, že bych se tam spokojila i s VOŠ Kadeřnickou či tak něco xD. To ale bylo nedávno rozmetáno na kusy, kdy jsem se o studium v zahraničí začala zajímat důkladněji a odhalila jsem cenové poměry. Něco takového si já ani moje rodina prostě nemůžeme dovolit. Což mě uvrhlo do rozsáhlé polemické deprese. Upnula jsem se totiž ke svému snu příliš naivně a přespříliš pevně, čili teď, když se mi budoucnost "zhroutila", jsem byla gymnazista ve třetím ročníku který nemá tucha, co se životem, jelikož je silně antivlastenecký a nedostatečně bohatý.

Shoda okolností mě dotlačila až ke zvýšenému zájmu o Univerzitu obrany v Brně. Voják... Vždy jsem poněkud tíhla k záležitostem ohledně zbraní, výcviku - však jsem taky hrála a zamilovala si airsoft, a to vášnivě. Pokud bych si navíc zvolila obor Letový provoz, měla bych slušnou šanci stát se pilotem, což mě uchvacuje. Jako jediná VŠ v republice navíc necivilním studentům platí plat, stravu i ubytování, čili bych prakticky neměla problém s "přežitím", i přes rodinné finanční podmínky. A dokonce bych přežila i to odložení emigrace do VB. Co mi tedy vadí? Závazek k armádě. Ten pocit připoutanosti a nutnost sloužit armádě ještě nějakých dalších pět let po ukončení studia. Matematika. Snad každý vojenský obor ji vyžaduje a to v nemalém množství. A to já, s absencí citu pro techniku a logiku, nemám šanci zvládnout. Konec jiných ambicí. Do Anglie bych se podívala jen kdyby mě tam vyslali. Neměla bych čas někde zpívat a prosazovat se jako zpěvačka. Měla bych přesně vytyčenou cestu a i když to doživotní zajištění zní nádherně, nejsem si jistá, jestli jsem tip, co touží po jistotách.
Což mě dovádí k závěru, že se nakonec budu muset "spokojit" s nějakou filologií kdesi v mnou nenáviděné ČR, bez jasnějších vyhlídek, kam mě to povede a bez cílů, kam chci, aby to vedlo. Pozitivismus poněkud selhal. Ale toť je důvod, proč sem vše píšu - třeba už se tomu za rok jen zasměju, jelikož budu šťastně přihlášená na vytouženou školu a... Keep dreaming .).

Olala!